Zvykli jsme si už na to, že nám může kdokoliv ukrajovat z našeho prostoru? Náš prostor ve společnosti je vymezen právními předpisy, stejně jako nám ploty předurčují možnosti volného pohybu. Až pokusem o překročení těchto hranic zjistíme, v jak ohraničeném prostoru  žijeme - že nejsme až tak svobodní, jak se může zdát. Nabýváme pocitu, že individualita dneška je odsouzena k existenci mezi příkazy. Oplocením plochy (50m2 na Palackého náměstí v Praze) si prázdný prostor uvnitř začal žít svým vlastním životem. Během krátké doby se začal nenápadně plnit odpadky, které tam někdo odkopl. Můj zábor se pomalu začal stávat ze zvágněného místa opravdovým vágním terénem. Plot stál na náměstí 54 dní aniž by si toho občané-chodci či městská správa všimla. Jakoby těch 50m2 nikomu a hlavně ničemu nescházelo! Jako bychom jej pro jejich vágnost, při našich cestách z tramvaje na metro, snad ani nepotřebovali.

Do jaké míry jsme si zvykli, že nám různé korporace,
developerské záměry, reklamní účely, ekonomické
zájmy a další různé projevy konzumní společnosti
čím dál tím více ukrajují z našeho prostoru kolem
nás, z naší osobní svobody jedince a jak moc jsme k
takovýmto věcem lhostejní. Jde o pomalý a postupný
proces, který může být plíživě nenápadný jako
prázdná ohrada na jednom z nejfrekventovanějších a
nejsvobodnějších míst veřejného prostoru v Praze.
Vzniká tak otázka, kde jsou hranice únosnosti a do
jaké míry budeme dále ochotni si z tohoto prostoru
nechat ukrajovat. Náš prostor ve společnosti je vymezen právními
předpisy, stejně jako nám ploty předurčují možnosti
volného pohybu.

Až pokusem o překročení těchto hranic zjistíme, v
jak ohraničeném prostoru žijeme - že nejsme až tak
svobodní, jak se může zdát. Nabýváme pocitu, že
individualita dneška je odsouzena k existenci mezi
příkazy.